Tančím po špičkách podél hřbitovní zdi a se slzou v koutku sleduji hvězdy. Tedy jen pokud se za tanec dá považovat směšně vypadající klouzání v hnědočerné břečce v polobotkách a hvězdou je červené světélko na vrcholu pyramidovitého proskleného čehosi, co se tyčí někde přede mnou. Tou slzou je vlastně je jen kapka vody, která tam zůstala jako památka na dávnou mrtvou vločku. Jen ty zdi tady už nějakou dobu stojí. Když je olíznu, chutnají jako století olova, dýmu, chladu a smrti. Kdo by to byl čekal od zadní zdi hrobky? Dost toho blbnutí s kamenem, mám písek mezi zuby. Jelením skokem zakončeným otočkou dopadám zpět na chodník s ladností špatně probuzeného kocoura, tedy dopadám na záda. Za mým smíchem se otočil postarší pár mířící domů z divadla, zamával jsem jim, ale s nějakou poznámkou o idiotovi s neúctou k mrtvím se otočili a odšourali se zas dál.
Úcta k mrtvým? A mají mrtví úctu ke mně? Však úcta by měla být oboustranná. A když je budu uctívat a chodit jim zapalovat svíčky, budou i oni někde v záhrobí mít místo s mou nahou sochou v nadživotní velikosti, ke které budou skládat obětiny a pálit svíčky? Ta socha určitě bude z černého mramoru. Bude zanedbaná, špinavá, zarostlá a jediný kdo tam bude nosit víno a pálit svíčky bude jedna stará babička, protože jsem zcela jistě podobný jejímu, ještě žijícímu, vnoučkovi. Všechny svíčky si nechám pro sebe a budu se v jejich vosku koupat tak dlouho, dokud se vosk nestane mnou a já voskem. Prý svíčky pro mrtvé. Jaká hloupost, raději jim koupím flašku a u jejich hrobu ji vypiji. Povím jim pár vtipů, přečtu něco z knihy a pak usnu na náhrobní desce, co nejblíže jejich tlejícím ostatkům. To je úcta. Svíčky jsou mé!
Zima. Ze záhybů svého dlouhého kabátu tasím svůj skleněný meč a zkušeně odšroubuji víčko, které mizí kdesi hloubi kapes. Vždy se snažím po ruce mít nějaký alkohol, člověk nemůže vědět, kdy se mu bude hodit. Třeba se pořeže anebo jen dostane strach ze zkoušky, ale třeba je jen mladík v zálibě v tekutinách a má stále žízeň. Hlubokými loky nechávám ve svém hrdle mizet jedno z těch levnějších šumivých vín. Mám ho jen na cestu, těch patnáct minut, než se za mnou zabouchnou chatrné dveře mé milé nory, to snad vydrží. Víčko míří zpět na své místo a nyní je zbraň již dokonale vyvážena. Tvrdé sklo protíná noc. Stíny se krčí v nejzazších koutech své malé existence ve strachu před mou strašlivou mocí. Jsem konečně volný. Běžím. Přebrodím se přes rozteklou silnici a jen tak tak se vyhýbám zběsile zvonící tramvaji číslo šestnáct. Ulice padá a já s ní. Hltám bublinky za běhu. Stůj mušketýre! Přeci před tím, než spočineš v klidu svého panství, musíš sklonit zbraň a nechat jí dojít zasloužilých zásluh. Flaška se tříští na desítky malých střípků v zeleném kontejneru. I nespoutaně hrdinní a ne příliš společensky oblíbení bojovníci třídí odpad.
Bezpečí mého vlastního světa. Šedé stěny, ale není jich moc. Obrazy. Od koho? Těžká otázka. Od osudu. Zde jsem Pánem, sem vždy budu utíkat a vždy se budu cítit tak, jako nikdy. Domov. Malá místnost a hlavně můj stůl a cit. Stůl je ze dřeva. Na zádech jsem ho donesl z jednoho vlhkého sklepa na Starém městě do útrob své nory. Je plný lebek, Svíček, alkoholu, knih a počítače. Mého modrého počítače, který je nevkusně ozdoben Hvězdnou nocí od van Gogha. Do zad mě tlačí židle. Cit je z masa a kostí. Cítím jak něco kutí v kuchyňce, kterou jsem též sám zařídil. Tento prostor jsem Já. To není jen tak něco, to je můj Domov a můj Domov jsem Já. Neskutečné, jaký dokáži občas být materialista. A je na tom něco špatného? Je něco špatného na čemkoliv, co dělám? Může být, ale je špatné to, co mě dělá šťastným?
Uvědomění si nekonečné maličkosti sama sebe. Vesmír je dech beroucí. Možná právě v té sněhové vločce, kterou jsem právě polkl, bylo další nemožně obrovské číslo vesmírů. Zničil jsem je. Nechal je znovuzrodit. Mozart a jeho Lacrimosa vedou nitky života, pletou se do sebe, dělají uzle a já jdu po schodech. Jdu vzhůru. Schody končí. Nic mě nezastaví, snad jen smrt a ani ta možná ne. Letím. Nadhled mě nese nad vším v mé velikosti v podobě černých opeřených křídel. Každé pírko je mou slzou, polibkem a kradmým pohledem, kterým tě obmotám. Jistota v hloubce pochopení. Není kam spěchat, nikdy. Marche funebre se chopili libozvuku ticha, Chopin se rozplývá. Jedině když se mi konečně podíváš do očí, tak pochopíš podstatu začátků a konců, teprve až když se v nich utopíš, tak pochopíš kudy vede Cesta. Na ničem nezáleží, ani na jediném písmenku těchto slov a přesto, slova jsou mým živlem. Slova jsou mou duší a já chci aby má duše žila mezi tebou a mnou a mezi vesmírem a vším. Kdo je nad tím a kdo pod tím, to je bez tak nepodstatné. Chci ti dát slova, chci je dát všem. Chci svou podstatu dát celému světu, potřebuji to. Slzy pálí, úsměv bolí a Pravda je tou nejpodstatnější múzou. Miluji tvoje tělo, vůni kůže, tvoje všechno. Děkuji světe, za to že mohu být. Líbám tě a bořím se do tvé náruče. Ah... Ano.
Úcta k mrtvým? A mají mrtví úctu ke mně? Však úcta by měla být oboustranná. A když je budu uctívat a chodit jim zapalovat svíčky, budou i oni někde v záhrobí mít místo s mou nahou sochou v nadživotní velikosti, ke které budou skládat obětiny a pálit svíčky? Ta socha určitě bude z černého mramoru. Bude zanedbaná, špinavá, zarostlá a jediný kdo tam bude nosit víno a pálit svíčky bude jedna stará babička, protože jsem zcela jistě podobný jejímu, ještě žijícímu, vnoučkovi. Všechny svíčky si nechám pro sebe a budu se v jejich vosku koupat tak dlouho, dokud se vosk nestane mnou a já voskem. Prý svíčky pro mrtvé. Jaká hloupost, raději jim koupím flašku a u jejich hrobu ji vypiji. Povím jim pár vtipů, přečtu něco z knihy a pak usnu na náhrobní desce, co nejblíže jejich tlejícím ostatkům. To je úcta. Svíčky jsou mé!
Zima. Ze záhybů svého dlouhého kabátu tasím svůj skleněný meč a zkušeně odšroubuji víčko, které mizí kdesi hloubi kapes. Vždy se snažím po ruce mít nějaký alkohol, člověk nemůže vědět, kdy se mu bude hodit. Třeba se pořeže anebo jen dostane strach ze zkoušky, ale třeba je jen mladík v zálibě v tekutinách a má stále žízeň. Hlubokými loky nechávám ve svém hrdle mizet jedno z těch levnějších šumivých vín. Mám ho jen na cestu, těch patnáct minut, než se za mnou zabouchnou chatrné dveře mé milé nory, to snad vydrží. Víčko míří zpět na své místo a nyní je zbraň již dokonale vyvážena. Tvrdé sklo protíná noc. Stíny se krčí v nejzazších koutech své malé existence ve strachu před mou strašlivou mocí. Jsem konečně volný. Běžím. Přebrodím se přes rozteklou silnici a jen tak tak se vyhýbám zběsile zvonící tramvaji číslo šestnáct. Ulice padá a já s ní. Hltám bublinky za běhu. Stůj mušketýre! Přeci před tím, než spočineš v klidu svého panství, musíš sklonit zbraň a nechat jí dojít zasloužilých zásluh. Flaška se tříští na desítky malých střípků v zeleném kontejneru. I nespoutaně hrdinní a ne příliš společensky oblíbení bojovníci třídí odpad.
Bezpečí mého vlastního světa. Šedé stěny, ale není jich moc. Obrazy. Od koho? Těžká otázka. Od osudu. Zde jsem Pánem, sem vždy budu utíkat a vždy se budu cítit tak, jako nikdy. Domov. Malá místnost a hlavně můj stůl a cit. Stůl je ze dřeva. Na zádech jsem ho donesl z jednoho vlhkého sklepa na Starém městě do útrob své nory. Je plný lebek, Svíček, alkoholu, knih a počítače. Mého modrého počítače, který je nevkusně ozdoben Hvězdnou nocí od van Gogha. Do zad mě tlačí židle. Cit je z masa a kostí. Cítím jak něco kutí v kuchyňce, kterou jsem též sám zařídil. Tento prostor jsem Já. To není jen tak něco, to je můj Domov a můj Domov jsem Já. Neskutečné, jaký dokáži občas být materialista. A je na tom něco špatného? Je něco špatného na čemkoliv, co dělám? Může být, ale je špatné to, co mě dělá šťastným?
Uvědomění si nekonečné maličkosti sama sebe. Vesmír je dech beroucí. Možná právě v té sněhové vločce, kterou jsem právě polkl, bylo další nemožně obrovské číslo vesmírů. Zničil jsem je. Nechal je znovuzrodit. Mozart a jeho Lacrimosa vedou nitky života, pletou se do sebe, dělají uzle a já jdu po schodech. Jdu vzhůru. Schody končí. Nic mě nezastaví, snad jen smrt a ani ta možná ne. Letím. Nadhled mě nese nad vším v mé velikosti v podobě černých opeřených křídel. Každé pírko je mou slzou, polibkem a kradmým pohledem, kterým tě obmotám. Jistota v hloubce pochopení. Není kam spěchat, nikdy. Marche funebre se chopili libozvuku ticha, Chopin se rozplývá. Jedině když se mi konečně podíváš do očí, tak pochopíš podstatu začátků a konců, teprve až když se v nich utopíš, tak pochopíš kudy vede Cesta. Na ničem nezáleží, ani na jediném písmenku těchto slov a přesto, slova jsou mým živlem. Slova jsou mou duší a já chci aby má duše žila mezi tebou a mnou a mezi vesmírem a vším. Kdo je nad tím a kdo pod tím, to je bez tak nepodstatné. Chci ti dát slova, chci je dát všem. Chci svou podstatu dát celému světu, potřebuji to. Slzy pálí, úsměv bolí a Pravda je tou nejpodstatnější múzou. Miluji tvoje tělo, vůni kůže, tvoje všechno. Děkuji světe, za to že mohu být. Líbám tě a bořím se do tvé náruče. Ah... Ano.
portrét Blázna od skvělé Etaliene