Všechno je na konec hrozitánsky křehké, ale vlastně strašlivě silné. City, srdce, slova, sliby, křehoučký zrcadlový svět. Odráží jen to co sám vidí, jen tebe a tvé sny a představy. Křehce dokonalé touhy. Neměla jsi občas chuť vzít do ruky kámen a mrštit jím oproti zrcadlu? Co by se s ním stalo? Střípky by vyletěly do vzduchu a v prostoru stvořily nový odraz? Rozpadl by se jeho samolibý úsměv?
______________________________________________________________________________
krok po kroku nořím se do mlhy
sametová chapadélka obepínají krk
políbený chladem padajícího večera
pas ponořen do sevření ospalé vody
vstříc očistě
po špičkách kamínků
tančím jako baletka
na prsa padá olověná rosa
mezi zuby cedí se lehký vzdech
poslední nádech
a pád
pád vstříc mlze
šeptající vodě
osudu
ticho
hladí tváře
klidní rozbouřenou krev
potok šeptá
o síle
o pravdě
o lásce
o tobě
sametová chapadélka obepínají krk
políbený chladem padajícího večera
pas ponořen do sevření ospalé vody
vstříc očistě
po špičkách kamínků
tančím jako baletka
na prsa padá olověná rosa
mezi zuby cedí se lehký vzdech
poslední nádech
a pád
pád vstříc mlze
šeptající vodě
osudu
ticho
hladí tváře
klidní rozbouřenou krev
potok šeptá
o síle
o pravdě
o lásce
o tobě
______________________________________________________________________________
Nitky osudu neznají oddechu. Pletence emocí, myšlenek, situací a činů, to vše v jednom velkém chuchvalci života. Stejně jako mysl a tělo dokáží být lehké a svěží, tančit ze dne přes nejtemnější noc, tak dokáží být těžké, jako by se na hrudi svíjela zmije z olova. Hůře se dýchá, hůře se mluví, kolem krku utahuje svou smyčku, stejně tak jako kolem srdce. Olověná zmije, mazlíček, který se vždy připlazí z hloubek duše, když si ho sama zavolá.
Lidé se setkají, zamilují se, psychicky, fyzicky a předají si věci. Spousty věcí, od zkušeností po sliny. A nakonec se zas rozejdou, v dobrém, špatném, částečně, zcela… život běží a řeka času je neúprosná.
Lidé se setkají, zamilují se, psychicky, fyzicky a předají si věci. Spousty věcí, od zkušeností po sliny. A nakonec se zas rozejdou, v dobrém, špatném, částečně, zcela… život běží a řeka času je neúprosná.
______________________________________________________________________________
Smysl. Smysl. Smysl je uvědomění si možnosti výběru cesty. Kráčím po cestě, která vede skrze louky, pole, lesy, bažiny, údolí, hory, skal. Vždycky, když jsem byl někde na vandru, stále jsem ze značené trasy utíkal někam mimo, abych si prohlédl okolí. Stejně tak je to s životem, potřebuji stále z té cesty utíkat. Proč? Jsem zvědavý. Potřebuji poznávat, potřebuji cítit, potřebuji se spálit, potřebuji se zamilovávat každou vteřinu fyzického bytí. Na jedné straně je ta část poznání, která je plná pohybu, jídla, rostoucích svalů. brzkých rán, tam, kde je člověka svého těla pán. Příroda je tam barevná, zelná, svěží, plná zvířat. Z energie brní celé tělo a aura je čistější než bledá pokožka panny. Na straně druhé se vlní dým, voda je víno a déšť drahá whisky. Ráno se jazyk lepí na patro a žaludek plave na vodě. Příroda je pochmurná, mlha, nekonečný sychravý podzim, divoké bouře a chlad, který se zařízne hluboko do morku kostí. Tělo je plné všeho možného, dle toho, co se do něj zrovna nacpe, dokud se nezačne dusit a i pak se ještě najde místo na další rundu. Cesta vede skrze tyto fascinující kraje poznání samovolně, nenuceně, přesně tak, jak má. Podstatné uvědomění si toho, že Já stejně budu vždycky ten, který bude líbat okraje hranic možností. Plakat, smát se a držet se za ruku se samotnou podstatou vášně a houpat nohama nad propastí, ve které svítí věčná duha.
______________________________________________________________________________
Bezmocně hledím na poslední bublinky prodírající se na hladinu , přilepené ke sklu hledí na svět kolem. Jejich svět je vychlazené sklo a rozhled do širého kraje. Dřevěný bar se pro ztrácí v nekonečnu a na nebi svítí nažloutlé světlo staré žárovky. Hvězdami jsou odlesky pípy a padlí andělé jsou vosy, které se zoufale plácají na hladině zvětralého království. Pomalu utíkají ke svobodě, rozplývají se ve vzduchu a potichu vzdychají. Skrze sklenice pozoruji pokroucený svět, který jakoby ztratil jiskru. Melancholický okamžik, bezvýznamná vteřina v kontextu veškerého toku času, avšak tak důležitá. Jsem člověk, mám tělo, mám duši, mám dvě ruce, mám rty, mám slova, mám víru v to že jsem. Jsem živoucí bytí. Miluji. Co se stane, když se zamiluje samotné bytí? Do čeho se může zamilovat bytí samo, mimo právě sebe sama?
______________________________________________________________________________
chladná noc pozdního léta
unáší mě vpřed po pláních Vysočiny
unáší mě vpřed po betonových pláních prostředků prázdných silnic
unáší mě vpřed vstříc poznání
zatímco kapky hladí němé rty
zatímco hvězdy orgasticky křičí
zatímco milenci se ztrácí vdál
tak básně se plíží mokrou trávou
za světlem v oknech beze skla
slova líbají
opuštěná těla bledá
která už snad nikdo jiný
nehledá
unáší mě vpřed po pláních Vysočiny
unáší mě vpřed po betonových pláních prostředků prázdných silnic
unáší mě vpřed vstříc poznání
zatímco kapky hladí němé rty
zatímco hvězdy orgasticky křičí
zatímco milenci se ztrácí vdál
tak básně se plíží mokrou trávou
za světlem v oknech beze skla
slova líbají
opuštěná těla bledá
která už snad nikdo jiný
nehledá
západ slunce v Tiských skalách