Takové to ráno, kdy bych nejraději zakroutil krkem každému, kdo se na mě byť jen podívá, nedej bože promluví. To ráno, kdy mi důchodci v přeplněném dopoledním MHD staví své nákupní tašky plné zlevněných nekvalitních potravin na nohy a ještě mi za to nadávají. To ráno, kdy se prostě každá vteřinka táhne pomalu
a do nekonečna, jako xenofobní rasistická nenávist v srdci každého správného českého vlastence s rukama umaštěnýma od buřtu a pátým pivem v žaludku. Tupě stojím ve frontě a ještě tupěji platím a kutálím se
z jezdících schodů do podzemí plného hučícího větru a funkcionalistické jednoduchosti a účelnosti. S vrzáním přijíždí snad ten nejzanedbávanější vlak pražské podzemky. Rozvalím se na trojsedačku, jak mám ve zvyku,
abych si mohl pohodlně obhájit svůj osobní prostor a ještě si dát stylově jednu nohu nahoru. Bezmyšlenkovitě žvýkám něco, nevím co to je, prostě hmota. K jídlu mi hraje orchestr ve složení hádajícího se páru, brečícího děcka, hlas jakéhosi českého rapového zpěváka a nekonečný ruch nezastavujícího vlaku. Žvýkám a zpěvák
ve sluchátkách nedaleko sedícího mladíka neustává ve svém otřesně špatném projevu. Dneska bude můj šťastný den, ozáří mě paprsek uvědomění po tom, co se na Můstku jen tak tak vyhnu okolo letícím zvratkům bezdomovce.
Takový ten den, kdy je všechno naprosto skvělé. Lidé se usmívají, slunce svítí tak akorát, než přijde pořádná bouřka co spláchne všechno svědomí a práce jde hezky od ruky. Podnik tepe, víří a vše je krásné a dokonalé. Jsem Pánem toho dne, nosím na hlavě korunu a směji se na celý svět. Dávám se do řeči kde s kým a jsem zářnou perlou v každém oku, které o mě blahosklonně zavadí. Rozrážím čirý ruch života a ten v mírném dešti dopadá
do mých dredů. Spokojeně se omotává kolem celého mého těla, mám ho plná ústa, teče mi po bradě a kape
na blyštivou hruď. Jsem entitou veškeré Pravdy a má duše je majákem naděje pro každého smutného tvorečka,
či netvorečka a mé tělo je vtělením Boha na tomto světě. Jsem VŠÍM ve své naparující se dokonalosti splývám
s celým světem a miluji ho. Jsem šťastný a na pár chvil cítím prázdno plné černé nicoty jen okrajově. Vezmi si mě,
ty neskonale dokonalá realito, jsem Tvůj.
Večer, proč vždycky přijde večer a hlavně noc, milenka která je svůdnější než pohled právě probouzející se nymfy. Obejme mé křehké bledé tělo a učiní jej krásným, skryje jeho nedostatky a dává šanci slovům a obrysům. Noc si mě bere a víří se mnou v letní bouři. Bezstarostně kráčím bosky parkem, plným odhodláním kráčím vpřed a cítím svou sílu, svou jedinečnost. Ze stínů se na mě usmívá víla a já ji daruji jeden letmý úsměv. Skleněný blesk mi z čistajasna prořízl hrdlo, tedy nohu. Tmou se rozlila krev a zalila i hvězdy. Směji se a kulhám kamsi
za světlem, aby z toho ten rajčatový džus přestal alespoň na chvíli téct. Kulhám mezi stromy, lidmi, můrami
a ozvěnami myšlenek. Celý svět ke mně doléhá jako by byl skryt za silnou vrstvu jemně průsvitného igelitu.
Jeho obraz se mihotá, je bez barev a zpomalený. Zvuk slyším trošku z dálky, nevýrazné šeptání a šumy.
Jako ve snu padám zpět do šílenosti tak sladké, jako je fialová cukrová vata na hlavě sarkasticky šklebících se panenek z porcelánu.
Ty chvíle, kdy se celý svět sype na kousky jako zrcadlo, do kterého vrazím tu nejupřímnější ránu pěstí, kterou dokáži. Střepy pomalu padají a jak se je snažím chytat, lehce se zařezávají do kůže a nechávají z těla odkapávat životodárnou fascinující tekutinu. Všechen vztek, agrese a zoufalá bezmoc se nabalují na sebe a vytváří jednu velikou sněhovou kouli, kterou kdybych si prohnal nosem vyletím až na Mars a postavím tam základnu
na pěstování brambor. Den za dnem a noc za nocí bojuji sám se sebou a snažím se přesvědčit svou tvrdohlavou melancholickou povahu o tom, že miluji život. Občas se cítím, jako bych byl já samotným Životem, občas se cítím jako bych pohlcoval veškerou naději skutečnosti a občas se cítím jako kus kamene, který leží netknutě v koutku opuštěné funkcionalistické budovy kdesi v centru města, které již dávno přišlo o svou vteřinku slávy.
Jsem jednotlivcem a proto jsem vším, chci cítit svět, jehož jsem zbytečnou součástí. Chci cítit tvé špičáky na jeho krku a chci cítit tvůj jazyk klouzající po jejím zanedbatelném těle. Chci poslední polibek před tím, než si vykřičíme duši z těla a konečně nás pohltí chaos plný orgastického klidu. Chci poslední dotek života před tím,
než si konečně přiznám, že nemohu být pochopen, protože nechci být pochopen. Přesto všechno stejně nezáleží na tom, co si myslím. Systém si mě vezme, semele a vyplivne, tedy pokud z něj předčasně nevyplavu unášen řekou do podsvětí jako potrhaný poutník s nepodstatným zbytkem těla a s bezvýznamným jménem vyřezaným do kůry třešně, pod kterou ležím. Kořeny pomalu prorůstají hmotou mé schránky bez duše, bylo ve mně někdy něco jak duše? Nemám ten pocit, ale copak mám právo říct, co cítím? Chlad a prázdno uvědomění toho, že nikdy nemohu zjistit zda je něco více, než realita které se tak úpěnlivě držím a bráním ji. Dokáži se donutit věřit v něco nadpřirozeného? Vím moc dobře, že ne, na to jsem nejspíše příliš jednoduchý a nedůvěřivý,
avšak v jednoduchosti je přeci krása. Jsem tedy krásný a jednoduchý, stejně jako ten den, který začínal tím obyčejným ránem a končil ještě obyčejnější nocí.
a do nekonečna, jako xenofobní rasistická nenávist v srdci každého správného českého vlastence s rukama umaštěnýma od buřtu a pátým pivem v žaludku. Tupě stojím ve frontě a ještě tupěji platím a kutálím se
z jezdících schodů do podzemí plného hučícího větru a funkcionalistické jednoduchosti a účelnosti. S vrzáním přijíždí snad ten nejzanedbávanější vlak pražské podzemky. Rozvalím se na trojsedačku, jak mám ve zvyku,
abych si mohl pohodlně obhájit svůj osobní prostor a ještě si dát stylově jednu nohu nahoru. Bezmyšlenkovitě žvýkám něco, nevím co to je, prostě hmota. K jídlu mi hraje orchestr ve složení hádajícího se páru, brečícího děcka, hlas jakéhosi českého rapového zpěváka a nekonečný ruch nezastavujícího vlaku. Žvýkám a zpěvák
ve sluchátkách nedaleko sedícího mladíka neustává ve svém otřesně špatném projevu. Dneska bude můj šťastný den, ozáří mě paprsek uvědomění po tom, co se na Můstku jen tak tak vyhnu okolo letícím zvratkům bezdomovce.
Takový ten den, kdy je všechno naprosto skvělé. Lidé se usmívají, slunce svítí tak akorát, než přijde pořádná bouřka co spláchne všechno svědomí a práce jde hezky od ruky. Podnik tepe, víří a vše je krásné a dokonalé. Jsem Pánem toho dne, nosím na hlavě korunu a směji se na celý svět. Dávám se do řeči kde s kým a jsem zářnou perlou v každém oku, které o mě blahosklonně zavadí. Rozrážím čirý ruch života a ten v mírném dešti dopadá
do mých dredů. Spokojeně se omotává kolem celého mého těla, mám ho plná ústa, teče mi po bradě a kape
na blyštivou hruď. Jsem entitou veškeré Pravdy a má duše je majákem naděje pro každého smutného tvorečka,
či netvorečka a mé tělo je vtělením Boha na tomto světě. Jsem VŠÍM ve své naparující se dokonalosti splývám
s celým světem a miluji ho. Jsem šťastný a na pár chvil cítím prázdno plné černé nicoty jen okrajově. Vezmi si mě,
ty neskonale dokonalá realito, jsem Tvůj.
Večer, proč vždycky přijde večer a hlavně noc, milenka která je svůdnější než pohled právě probouzející se nymfy. Obejme mé křehké bledé tělo a učiní jej krásným, skryje jeho nedostatky a dává šanci slovům a obrysům. Noc si mě bere a víří se mnou v letní bouři. Bezstarostně kráčím bosky parkem, plným odhodláním kráčím vpřed a cítím svou sílu, svou jedinečnost. Ze stínů se na mě usmívá víla a já ji daruji jeden letmý úsměv. Skleněný blesk mi z čistajasna prořízl hrdlo, tedy nohu. Tmou se rozlila krev a zalila i hvězdy. Směji se a kulhám kamsi
za světlem, aby z toho ten rajčatový džus přestal alespoň na chvíli téct. Kulhám mezi stromy, lidmi, můrami
a ozvěnami myšlenek. Celý svět ke mně doléhá jako by byl skryt za silnou vrstvu jemně průsvitného igelitu.
Jeho obraz se mihotá, je bez barev a zpomalený. Zvuk slyším trošku z dálky, nevýrazné šeptání a šumy.
Jako ve snu padám zpět do šílenosti tak sladké, jako je fialová cukrová vata na hlavě sarkasticky šklebících se panenek z porcelánu.
Ty chvíle, kdy se celý svět sype na kousky jako zrcadlo, do kterého vrazím tu nejupřímnější ránu pěstí, kterou dokáži. Střepy pomalu padají a jak se je snažím chytat, lehce se zařezávají do kůže a nechávají z těla odkapávat životodárnou fascinující tekutinu. Všechen vztek, agrese a zoufalá bezmoc se nabalují na sebe a vytváří jednu velikou sněhovou kouli, kterou kdybych si prohnal nosem vyletím až na Mars a postavím tam základnu
na pěstování brambor. Den za dnem a noc za nocí bojuji sám se sebou a snažím se přesvědčit svou tvrdohlavou melancholickou povahu o tom, že miluji život. Občas se cítím, jako bych byl já samotným Životem, občas se cítím jako bych pohlcoval veškerou naději skutečnosti a občas se cítím jako kus kamene, který leží netknutě v koutku opuštěné funkcionalistické budovy kdesi v centru města, které již dávno přišlo o svou vteřinku slávy.
Jsem jednotlivcem a proto jsem vším, chci cítit svět, jehož jsem zbytečnou součástí. Chci cítit tvé špičáky na jeho krku a chci cítit tvůj jazyk klouzající po jejím zanedbatelném těle. Chci poslední polibek před tím, než si vykřičíme duši z těla a konečně nás pohltí chaos plný orgastického klidu. Chci poslední dotek života před tím,
než si konečně přiznám, že nemohu být pochopen, protože nechci být pochopen. Přesto všechno stejně nezáleží na tom, co si myslím. Systém si mě vezme, semele a vyplivne, tedy pokud z něj předčasně nevyplavu unášen řekou do podsvětí jako potrhaný poutník s nepodstatným zbytkem těla a s bezvýznamným jménem vyřezaným do kůry třešně, pod kterou ležím. Kořeny pomalu prorůstají hmotou mé schránky bez duše, bylo ve mně někdy něco jak duše? Nemám ten pocit, ale copak mám právo říct, co cítím? Chlad a prázdno uvědomění toho, že nikdy nemohu zjistit zda je něco více, než realita které se tak úpěnlivě držím a bráním ji. Dokáži se donutit věřit v něco nadpřirozeného? Vím moc dobře, že ne, na to jsem nejspíše příliš jednoduchý a nedůvěřivý,
avšak v jednoduchosti je přeci krása. Jsem tedy krásný a jednoduchý, stejně jako ten den, který začínal tím obyčejným ránem a končil ještě obyčejnější nocí.