Drtím to na prášek, rozpouštím na lžičce, pomalu kapu do jehly, abych mohl konečně utéct a zakusit tu slibovanou volnost. Jehla plná karmínu se blíží k žíle. Je vyprahlá a chce pít. V tom mě za zápěstí chytají bledé ruce pokřtěné inkoustem. Věci mi padají z rukou, tříští se o dlažbu prázdné ulice na milion malých střípků. Padám na kolena celou svou vahou. Pláču. Divám se jak kapičky jemného deště stékají po odhalené kůži mého čistého předloktí. Skáču po hlavě vpřed a propadám se do jámy, padám a nad hlavou se mi houpe kyvadlo, které chutná jako ocelová borovice. Padá. Nemohu se hýbat. Jedna vteřina trvá třináct tisíc a sem set let. Údery srdce jsou jako rány kladivem. Každý tep roztřese vzduch, stejně jako dopad kamene na klidnou vodní hladinu. Emoce se šíří v kruzích. Kyvadlo je trhá na kousky, ze kterých se stávají vločky. Vidím jak se třpytí. Dýchají na mě svými chladnými úsměvy. Hrot kyvadla jemně tlačí na můj hrudník, přesně mezi žebra. Vločky studí na neposkvrněné bledé kůži. Chlad pálí. Uklidňuje.
Krůpěje potu šolíchají na čele. Mračím se a vraštím kůži na obličeji, abych se jich zbavil, ale docílím tím jen toho, že mi jich pár doklouže až na zavřená víčka mých očí. Nemám oči, k čemu by mi byli když je za nimi jen tma a pokroucená realita, které nerozumím. Bojím se jí. Slyším jak se pomalu plazí tmou. Jako jemná nitka se protahuje mezerami mého vnitřního pohledu a sleduje mou neforemnou podstatu. V jedné chvíli se roztéká a je cítit hnilobou, lítostí a bezmocnou smrtelností. Slintá, vzdychá a neustále se svíjí v úzkosti mého vnitřního vesmíru. Během jediného okamžiku se však stáhne do sebe, narostou jí drápy, vycení zuby a vrčí připravená roztrhat cokoliv při sebemenším náznaku odporu. Jemná chapadélka mlhy pomalu objímají nitro. Bere ho do dlaní. Hladí po vlasech. Líbá na krk. Škrábe na hrudi a šeptá do ucha o podstatě bytí. Vůbec poprvé opravdu věřím. Nechávám se unášet Pravdou. Roztahuji křídla a vznáším se nad hvězdami. Zpívám jim o stříbrné lásce luny k Zemi. O jejím světle a o těle plném kráterů. Zpívám jim o jedné planetce, tak vzdálené jako miliony lidských životů. Rostou na ni růže, rychle však uvadají a jen jedna jediná vždy přežije. Je to moje růže. Nosím ji stále s sebou a tak nemůže uschnout, protože nevím, zda ještě vůbec existuje, ale dokud se nevrátím, tak tam je. Dokud neuvidím jinou růži na jejím místě a dokud neuvidím její hrob, budu věřit, že tam stále kvete jen pro mě a pro mé štěstí. Nikdy už se nevrátím. Je nesmrtelná.
Potápím se v zelených jezírkách věčnosti. Jsem hlouběji a hlouběji. Musím se nadechnout. Naposledy otevírám oči a vidím sám sebe. Všude okolo mě jsem Já. Chci se nadechnout. Otevírám ústa a vniká mi do nich hustá sladká tekutina. Napiji se. Potom ještě jednou a ještě jednou. Musím to mít všechno. Hltám. Dávím se a nepřestávám. Všechno je to ve mně. Jsem sám v sobě a proto jsem i ve všech, kdo se mi podívá do očí. Jsem silný. Beru si co chci a chci vás. Chci energii co vám proudí v žilách. Chci ji vysát do poslední kapky a nechat vás usnout v mělkém hrobě s klidným sny. Nechci o nic přijít. Nechci nic zameškat. Nechci zažít okamžik, kdy bych litoval svých činů. Hlt po hltu jsem dokonalejší. S každým nádechem chápu zas o kousek více a s každým výdechem zahaluji celý svět do melancholického pláště z temně rudé látky. Cítím to. Chci to cítit. Chci věřit.
po miliardách planých slov
po milionech spadlých hvězd
na dně nekonečna snů
na konci sedmi tisícího čtyři sta devadesát dne
mého sladkého života
jsem otevřel oči
vstříc Pravdě
Krůpěje potu šolíchají na čele. Mračím se a vraštím kůži na obličeji, abych se jich zbavil, ale docílím tím jen toho, že mi jich pár doklouže až na zavřená víčka mých očí. Nemám oči, k čemu by mi byli když je za nimi jen tma a pokroucená realita, které nerozumím. Bojím se jí. Slyším jak se pomalu plazí tmou. Jako jemná nitka se protahuje mezerami mého vnitřního pohledu a sleduje mou neforemnou podstatu. V jedné chvíli se roztéká a je cítit hnilobou, lítostí a bezmocnou smrtelností. Slintá, vzdychá a neustále se svíjí v úzkosti mého vnitřního vesmíru. Během jediného okamžiku se však stáhne do sebe, narostou jí drápy, vycení zuby a vrčí připravená roztrhat cokoliv při sebemenším náznaku odporu. Jemná chapadélka mlhy pomalu objímají nitro. Bere ho do dlaní. Hladí po vlasech. Líbá na krk. Škrábe na hrudi a šeptá do ucha o podstatě bytí. Vůbec poprvé opravdu věřím. Nechávám se unášet Pravdou. Roztahuji křídla a vznáším se nad hvězdami. Zpívám jim o stříbrné lásce luny k Zemi. O jejím světle a o těle plném kráterů. Zpívám jim o jedné planetce, tak vzdálené jako miliony lidských životů. Rostou na ni růže, rychle však uvadají a jen jedna jediná vždy přežije. Je to moje růže. Nosím ji stále s sebou a tak nemůže uschnout, protože nevím, zda ještě vůbec existuje, ale dokud se nevrátím, tak tam je. Dokud neuvidím jinou růži na jejím místě a dokud neuvidím její hrob, budu věřit, že tam stále kvete jen pro mě a pro mé štěstí. Nikdy už se nevrátím. Je nesmrtelná.
Potápím se v zelených jezírkách věčnosti. Jsem hlouběji a hlouběji. Musím se nadechnout. Naposledy otevírám oči a vidím sám sebe. Všude okolo mě jsem Já. Chci se nadechnout. Otevírám ústa a vniká mi do nich hustá sladká tekutina. Napiji se. Potom ještě jednou a ještě jednou. Musím to mít všechno. Hltám. Dávím se a nepřestávám. Všechno je to ve mně. Jsem sám v sobě a proto jsem i ve všech, kdo se mi podívá do očí. Jsem silný. Beru si co chci a chci vás. Chci energii co vám proudí v žilách. Chci ji vysát do poslední kapky a nechat vás usnout v mělkém hrobě s klidným sny. Nechci o nic přijít. Nechci nic zameškat. Nechci zažít okamžik, kdy bych litoval svých činů. Hlt po hltu jsem dokonalejší. S každým nádechem chápu zas o kousek více a s každým výdechem zahaluji celý svět do melancholického pláště z temně rudé látky. Cítím to. Chci to cítit. Chci věřit.
po miliardách planých slov
po milionech spadlých hvězd
na dně nekonečna snů
na konci sedmi tisícího čtyři sta devadesát dne
mého sladkého života
jsem otevřel oči
vstříc Pravdě
Autor: Zdzisław Beksiński