Probudit tu čirou animálnost, stát se bestií. Cítím jak se mi do krve vlévá podstata bytí. Přežít. Hnát se vpřed za svou kořistí, nechávat procházet tu jednoduchou brutálnost reality skrze celé tělo. Vzrušení. Jeden, dva skoky vpřed. Ten stav ve kterém se nacházím nelze nazvat transem, spíše změněným stavem vnímání. Cítím jak to popřelo mou lidskost, nebo ji to osvobodilo? Je mé vědomí jen zvířátkem, které věčně dusím v kleci sebekontroly, anebo já jsem tím zvířátkem a mé lidství se sem tam probere a nechá mě zešílet?
Zrychlený dech, tlak spadl pod bod mrazu a pak vyletěl do výšin mezi umírající hvězdy, čas se táhne jako med a já vím, že tohle je ta chvíle. Všechno je mé. Zatínám své špičáky do masa a slyším jak křičí. Je to jen bolest, tak proč si stěžuje? Agrese a pěsti umlčují zbytečný vzdor. Beru si tu slaďoučkou existenci jen pro sebe a ukájím se o její bezmoc. Slzy a prosby. Slyším jen prostá slova, nemohu se jim nesmát a při tom se dávím železitou krví. „Chci ještě, prosím“, šeptá to NIC v mé náruči, které je mi vším. Pouštím to, je mi zima. Bloudím ve tmě a nacházím jezero plné sladké vody. Padám do něj, mezi bublinky co bleděmodře světélkují. Objímám je a šeptám jim o krásách života, nerozumí mi. V přízračném světle si konečně všímám svého těla. Bledé, nadprůměrné, všední, avšak něco mu chybí. Málo železa a málo inkoustu. Beru si své plnící pero a bodám si ho do prsou, do stehen a do zad. Stávám se pomalu jednou z těch bublinek. Vznáším se do prapostaty, jsem tvůj.
Nádech. Nechápu své sny, ale je horko, vždycky je mi potom horko. Horká noc, balkón, šum města, nahota, tma, pouliční lampa, souložící pár o popelnice v protější ulici, zvracející dítě z balkonu, spící bezdomovec, zapálený keř, tříštící se flaška od piva o beton, Já mezi tím. Vše se točí kolem mě a já vím, že jsem středobodem svého vlastního vesmíru. Vzrušení neopadá, avšak nechuť k lidem a jejich ubohosti jen nabírá na síle. Jak to, že stále jsem, když tak moc opovrhuji vlastním druhem? Asi jsem jen pozérský srab, sebestředná entita co všem jen nakonec ublíží. Kdo mě zabije? Někdo pomsty chtivý, já sám, nebo náhoda? Jsem špatný člověk a proto mě milujete, pro mou nevšednost a jiný pohled na svět? To chcete? Tak proč mě za to pak nenávidíte? Tvrdíte, že nebudete, ale já vidím dopředu, ten příběh je vždy stejný. Životní nuda, životní poslání a životní konec, vše je to stále tak moc stejné. Zdá se mi že jsem vyzkoušel všechno a všechno je stejné. Dokonce i to vzrušení začne být po nějaké době stejné, jen více a více perverzní, zvrhlé a špinavé. Všechno je stejné, nebo já moc náročný. Jako by na tom záleželo, jsem to jen Já.
Já a nic víc.
NIC víc než Já
a já vím, že to je pro Tebe málo,
hlupáku.
Výdech.
Já… chci.
Chci milovat, chci cítit, chci to všechno do poslední kapičky. Chci cítit, chci vzkvétat a chci jít vpřed. Křičet, plakat, smát se…
CÍTIT.
Nechci nenávist, nechci zoufalost, nechci zlost. Nadhled, držet si ho a hýčkat si ho jako malou roztomilou vílu. Krása života pro mě momentálně spočívá v rozmanitosti emocí, které procházejí skrze mé chatrné tělo a skrze mou labilně roztomilou dušičku.
Miluji život.
Miluji smrt.
Miluji bytí.
Miluji chtíč.
Miluji cit.
Zrychlený dech, tlak spadl pod bod mrazu a pak vyletěl do výšin mezi umírající hvězdy, čas se táhne jako med a já vím, že tohle je ta chvíle. Všechno je mé. Zatínám své špičáky do masa a slyším jak křičí. Je to jen bolest, tak proč si stěžuje? Agrese a pěsti umlčují zbytečný vzdor. Beru si tu slaďoučkou existenci jen pro sebe a ukájím se o její bezmoc. Slzy a prosby. Slyším jen prostá slova, nemohu se jim nesmát a při tom se dávím železitou krví. „Chci ještě, prosím“, šeptá to NIC v mé náruči, které je mi vším. Pouštím to, je mi zima. Bloudím ve tmě a nacházím jezero plné sladké vody. Padám do něj, mezi bublinky co bleděmodře světélkují. Objímám je a šeptám jim o krásách života, nerozumí mi. V přízračném světle si konečně všímám svého těla. Bledé, nadprůměrné, všední, avšak něco mu chybí. Málo železa a málo inkoustu. Beru si své plnící pero a bodám si ho do prsou, do stehen a do zad. Stávám se pomalu jednou z těch bublinek. Vznáším se do prapostaty, jsem tvůj.
Nádech. Nechápu své sny, ale je horko, vždycky je mi potom horko. Horká noc, balkón, šum města, nahota, tma, pouliční lampa, souložící pár o popelnice v protější ulici, zvracející dítě z balkonu, spící bezdomovec, zapálený keř, tříštící se flaška od piva o beton, Já mezi tím. Vše se točí kolem mě a já vím, že jsem středobodem svého vlastního vesmíru. Vzrušení neopadá, avšak nechuť k lidem a jejich ubohosti jen nabírá na síle. Jak to, že stále jsem, když tak moc opovrhuji vlastním druhem? Asi jsem jen pozérský srab, sebestředná entita co všem jen nakonec ublíží. Kdo mě zabije? Někdo pomsty chtivý, já sám, nebo náhoda? Jsem špatný člověk a proto mě milujete, pro mou nevšednost a jiný pohled na svět? To chcete? Tak proč mě za to pak nenávidíte? Tvrdíte, že nebudete, ale já vidím dopředu, ten příběh je vždy stejný. Životní nuda, životní poslání a životní konec, vše je to stále tak moc stejné. Zdá se mi že jsem vyzkoušel všechno a všechno je stejné. Dokonce i to vzrušení začne být po nějaké době stejné, jen více a více perverzní, zvrhlé a špinavé. Všechno je stejné, nebo já moc náročný. Jako by na tom záleželo, jsem to jen Já.
Já a nic víc.
NIC víc než Já
a já vím, že to je pro Tebe málo,
hlupáku.
Výdech.
Já… chci.
Chci milovat, chci cítit, chci to všechno do poslední kapičky. Chci cítit, chci vzkvétat a chci jít vpřed. Křičet, plakat, smát se…
CÍTIT.
Nechci nenávist, nechci zoufalost, nechci zlost. Nadhled, držet si ho a hýčkat si ho jako malou roztomilou vílu. Krása života pro mě momentálně spočívá v rozmanitosti emocí, které procházejí skrze mé chatrné tělo a skrze mou labilně roztomilou dušičku.
Miluji život.
Miluji smrt.
Miluji bytí.
Miluji chtíč.
Miluji cit.